Skutečný život se šamany v džungli

Tři roky v pěti domorodých komunitách Ekvádoru – večerní přednáška a beseda

Večerem provází: Lucie Čiháková

Lucie nám během osobního vyprávění přiblíží skutečný život v domorodých komunitách, jejich vztah k džungli, přírodě a snům i každodenní soužití se šamany. Podělí se také o to, co ji tři roky v Amazonii naučily o jednoduchosti, vlastní intuici, osobních hranicích a odpovědnosti za svůj život.

Lucčina cesta

Lucie se během jediného týdne rozhodla odjet na měsíc do Ekvádoru. Nevěděla přesně, co ji v džungli čeká ani co tam hledá. Nakonec se vrátila až po třech letech – s novým pohledem na domorodce, šamany i svůj vlastní život. Hned první týden v džungli si zlomila nohu. Náhlé zastavení ji přimělo zpomalit a začít si klást otázky: Co chci od svého života? A nakolik ho žiju opravdu podle sebe? Zlomená noha ji přivedla k šamanovi, který jí po půl roce bolesti pomohl dát nohu znovu do pořádku. Během tří let žila v pěti rozdílných domorodých komunitách – některé byly čtyři dny pěšky od silnice, další tři hodiny kánoí, jiné přímo u silnice. Podělí se s vámi o rozdíly mezi jednotlivými komunitami a také o to, proč dnes ví, že některé představy o životě v Amazonii jsou hodně vzdálené realitě.

Domorodci ji přijali jako členku rodiny, a tak s nimi mohla sdílet nejen rituály a ceremonie, ale především každodenní život. Vstávala ve tři hodiny ráno k pití tradičního nápoje guayusa, naslouchala vyprávění snů, pomáhala ženám na polích a učila děti ve školách angličtinu a matematiku. Zažívala ale také konflikty a situace, ze kterých by nejraději utekla. Do Ekvádoru přitom přijela s představou šamanů jako téměř nadpozemských bytostí, které znají odpovědi na otázky ostatních.

Život v jejich blízkosti jí postupně ukázal, že i šaman je člověk – se svou moudrostí a schopnostmi, ale také s vlastními slabostmi, domněnkami a problémy. Když si šamany přestala idealizovat, mohla s nimi navázat úplně jiný vztah, tentokrát založený na vzájemném respektu. Začala si stanovovat vlastní hranice a znovu převzala odpovědnost za svůj život. Pochopila, že žádný šaman, terapeut ani duchovní učitel nemůže rozhodnout za nás, kudy vede naše vlastní cesta.

Z Amazonie si Lucie odnesla větší jednoduchost, vnímání přítomnosti, propojení s přírodou, laskavost k sobě a soucit s druhými. Některé z těchto zkušeností podle ní mohou obohatit také náš život – i když žijeme uprostřed pražské „betonové džungle“.