Přechodové rituály

Přechodové rituály

 

Autor článku: Jan Bím (www.janbim.cz)

 

Možná jste si také všimli, že velké množství lidí v naší společnosti se chová ve 30 jako puberťáci, ve 40 ještě žijí u maminky a v 60 mají umělý obličej dvacetiletého. Také jste si určitě všimli, že více jak 50 % manželství se rozvede, prudce roste popularita adrenalinových sportů, mnoho mladých mužů umírá na motorkách. Přemýšleli jste o tom, proč tomu tak je? Já si myslím, že jedním z hlavních důvodů je absence přechodových rituálů v naší společnosti a tím chybějící iniciace do jednotlivých životních etap.

 

Během svých cest po světě jsem se potkal s celou řadou různých rituálů. Další jsem studoval z odborných knih a hlavně na youtube. Postupně jsem objevil několik základních přechodových rituálů a jejich společných rysů.

 

Všechny přechodové rituály mají minimálně dvě důležité fáze – proces oddělení (separace) a proces přijetí. Oba procesy se provádějí nějakými úkony „navenek“ a při nich se odehrává důležitá změna „uvnitř“, která mění účastníky rituálu. Některými rituály může „adept“ projít sám, obvykle ale potřebuje součinnost dalších osob.

 

Podle mne jsou pro život rozhodující tyto přechodové rituály: porod, přechod z dětství do puberty, přechod z puberty do dospělosti, svatba, přechod z dospělosti do stáří, smrt. Pojďme se na ně podívat blíže.

 

Porod

Porod je spolu se smrtí nejzásadnějším rituálem života. Podle některých psychologických směrů je průběh porodu a okamžiky těsně po něm jedním z klíčových momentů na formování psychiky člověka (např. prof Grof). Většina dětí v civilizovaném světě se stále ještě rodí ve sterilních ošklivých nemocnicích připomínajících bílé továrny. Porody doma se již objevují a jsou pro dítě z pohledu průchodu rituálem a formování psychiky mnohem lepší.

 

Fáze oddělení probíhá od vytečení plodové vody, přes opuštění dělohy, objevení se ve světle, přestřižení pupeční šňůry a první nádech. Je to proces, během kterého se dítě fyzicky odděluje od matky, opouští chráněné prostředí, opouští „ráj jednoty s matkou“ a stává se fyzicky individuální bytostí. Do psychiky se promítá možná první traumatický zážitek „vyhnání z ráje“, oddělení, osamocení. Aby se tento zážitek nestal traumatem na celý život, je potřeba, aby po fázi oddělení přišla co nejdříve fáze přijetí.

 

Fáze přijetí má rozhodující akt v položení tělíčka novorozence na tělo matky. V tuto chvíli dochází k návratu do skoro jednoty při fyzické oddělenosti. Je to vyjádření: neboj, přestože jsi individuální bytost, jsi v těsném spojení s matkou (světem), jsi v bezpečí, jsi milován. Bohužel v nemocnicích se často nejprve miminko plácne, měří, váží a zabalí do ovinovačky.

 

Fáze přijetí se může doplnit tím, že ostatní členové rodiny či komunity se shromáždí chvíli po porodu a vyjádří novorozenci lásku a podporu. Dítě to nevnímá rozumem ale na úrovni intuitivního vnímání. V naší civilizaci je tato poslední část dělána formou křtu nebo „vítání občánků“.

 

Přes všechny děsy porodnice je porod se svatbou asi nejlépe zvládnutý přechodový rituál v naší společnosti.

 

 

Přechod z dětství do puberty

Přechod z dětství do puberty by měl obsahovat ve fázi oddělenísymbolické vystoupení ze stínu máminé sukně, psychologické druhé přestřižení pupeční šňůry a opuštění dětské bezpohlavní komunity. Ve fázi přijetí akt přijmutí toho, že jsem muž / žena a to včetně měsíčního cyklu. Další částí je přijetí do mužské / ženské komunity.

 

V přírodních kulturách souvisí tento rituál s fyzickou událostí, kdy se tělo přihlásí ke své sexualitě – první menstruace a první poluce. Obvykle bývají nazývány slavnost rudého nebo bílého květu. V naší kultuře ani nevíme, že by nějaký takový rituál měl být. Proto má většina žen potíže se svojí menstruací, puberta probíhá „těžce“, někteří (kupodivu zvláště muži) žijí pod máminou sukní ještě ve třiceti.

 

Rituál přechodu z dětství do puberty je důležitý i pro matky. I z její strany je důležité psychologické druhé přestřižení pupeční šňůry a vypuštění dítěte do nebezpečného prostoru mimo její ochranu a vliv. Bohužel díky absenci tohoto rituálu často vidíme matky, které dirigují a ochraňují své děti i ve věku, kdy jejich děti mají již své vlastní děti.

 

Jak takový rituál může vypadat? S jednou mojí klientkou (říkejme jí třeba Jana) jsme si o slavnosti rudého květu povídali asi měsíc před tím, než její dcera měla první menstruaci. Jana si dopředu s dcerou sedla a vysvětlila jí všechno o menstruaci a měsíčním ženském cyklu. Od věcí hygienických po povídání o důležitosti ženského „bytí na měsíci“ u indiánů, kdy indiánské ženy jsou v „měsíční chýši“ a „přijímají dělohou vizi na další měsíc“. Vysvětlila jí, že menstruace může být i v naší kultuře posvátný okamžik v životě ženy, kdy by se měla věnovat sama sobě a své ženskosti.

 

Jana se spojila se všemi ženami linie své dcery (ona jako matka, babičky z obou stran, její setra a setra muže). Společně připravili slavnost rudého květu. O prvním víkendu po první menstruaci její dcery udělaly slavnost. V první části, kdy byli přítomni i muži z rodu, udělaly Jana a její dcera obřadní rituál přestřižení růžové stuhy reprezentující psychologickou pupeční šňůru. Dcera si přede všemi nasadila nové velké náušnice reprezentující její ženskost, které dostala jako dárek od obou rodičů. Dále rituál pokračoval již jen mezi ženami. Odebraly se do místnosti určené ten den jen ženám. Místnost byla nazdobena a byla plná ženských věcí a dobrot. Všechny ženy z rodu postupně dceru jedna po druhé přivítaly mezi ženy a předaly jí osobní ženský dárek. Navíc doplnily rituál tím, že i všechny dospělé ženy rodu si udělaly vlastní rituál přestřižení psychologické pupeční šňůry od svojí matky.

 

Podobný rituál si můžete udělat i vy a to i pro muže a slavnost bílého květu. Je dobré, když na rituál připravuje všechny aktéry a rituál vede „ moudrý/á stařešina“, který/á již prošel/prošla všemi přechodovými rituály kromě smrti.

 

 

Rituál přechodu z puberty do dospělosti

Během tohoto rituálu se dospívající definitivně odděluje od svého dětství, od času hledání sebe, času převažující hry a zábavy.Odděluje se také od bezpečí žití v původní rodině a komunitě. Setkává se se svojí smrtelností a přijímá osobní zodpovědnost za svůj život a za svoji komunitu.

 

V přírodních kulturách je rituál vstupu do dospělosti nejdůležitějším rituálem především pro muže. Během tohoto rituálu jsou mladí muži a někdy i mladé ženy vystaveny potencionálně velmi nebezpečné situaci, kdy se potkávají se svojí smrtelností. Musejí projevit odvahu, šikovnost a zodpovědnost. Po světě má tento rituál různé podoby. Masajové odcházejí sami se stádem krav do buše, kde žijí nebezpečná divoká zvířata a musí stádo ohlídat po dobu několika týdnů a vrátit se nejlépe se zubem lva, kterého zabili. Na tichomořských ostrovech skáčí mladí muži ze stromu hlavou dolů přivázáni za nohy na liánách. Indiáni v severní Americe odcházejí na několik dní sami do divočiny na hledání vize, kdy obvykle čtyři dny nejedí, nepijí, nespí, sedí nebo stojí v malém kruhu a čekají na vizi svého života. Rituál je obvykle doprovázen starším / šamanem komunity, který dbá hlavně na to, dospívající pochopil svoji zodpovědnost za svůj život a za svoji komunitu.

 

V naší kultuře byl takovým přechodovým rituálem pobyt na vojně. Bohužel byl hodně špatně pojatý, ale alespoň nějaký. Dnes již takový rituál nemáme vůbec. Protože podvědomě víme, že na kraji dospělosti je důležité se potkat se svojí smrtí, prudce roste obliba adrenalinových sportů, divokého ježdění v autech, pobírání drog a jiných životu nebezpečných činností. Tyto aktivity ale probíhají bez odpovídající přípravy a bez vedení moudrých stařešinů a tak k žádané iniciaci obvykle nedochází a z mladých se stávají feťáci drog nebo adrenalinu.

 

Pomalu se objevují komunity a „stařešinové“, kteří nabízejí rituály hledání vize, šamanského zasvěcení či jiné iniciace. Je docela obtížné se v nich vyznat a hlavně najít toho správného „stařešinu“, který má dostatečnou moudrost, pokoru a zkušenost.

 

Vhodnou formou rituálu přechodu z puberty do dospělosti může být dlouhá cesta do dalekých zemí ve stylu „baťůžkářů s minimálním rozpočtem“, delší pracovní nebo studijní pobyt v cizí zemi.Výbornou alternativou je dlouhá poutní pěší cesta například do Santiga de Compostela nebo kolem ostrova Shikoku v Japonsku.

 

Důležité je oddělení od původní rodiny a komunity, nutnost postarat se plně o sobě a nejlépe i o nějaké druhé. Velmi významná je úloha otce. Otec by měl být tím, kdo dospívajícího popostrčí ze dveří a přinutí jej nastoupit jeho vlastní cestu životem.

 

 

Svatba

Svatba je přechodový rituál, který jsme zachovali a kterému nejlépe rozumíme. Bohužel často nemá dobře ošetřené některé důležité části.

 

V části oddělení by mělo dojít k rituálu opuštění stávající rodiny, ve které by mělo být poděkování rodičům za výchovu a ochranu v dětství. Mělo by dojít k třetímu přestřižení pupeční šňůry. Rodiče by měli své dítě vypravit „na cestu“ do jiného bytí v nové rodině.

 

Ve fázi přijetí dochází k přijmutí jiného člověka do mého intimního světa, k přijmutí zodpovědnosti za naši novou rodinu a za naši společnou novou bytost sestávající ze dvou individuí. Dochází ke změně ze světa vyjádřeného prostřednictvím JÁ do světa vyjádřeného prostřednictvím MY.

 

V poslední době se často setkávám s mladými lidmi, kteří žijí v páru, mají děti, ale neprošli rituálem svatby. Myslím, že je to dosti nebezpečný stav, protože nejen že nedošlo k právním aktům, které upravují vztah ke společně nabitému majetku, ale hlavně nedošlo k vnitřní transformaci z JÁ na MY. Můžete namítnout, že stejně se více jak polovina manželství rozpadá. Myslím, že je to absencí předchozích rituálů a nepřijetí osobní odpovědnosti za svůj život a všechny kroky v mém životě.

 

 

Rituál přechodu z dospělosti do stáří

O nutnosti tohoto rituálu jsem se dozvěděl teprve nedávno. Skoro nic o něm není napsáno. Přesto je to důležitý rituál, který zajišťuje to, že dorůstají „moudří stařešinové“, kteří mohou společnost moudře vést k harmonickému životu. Bohužel „moudré stařešiny“ skoro nemáme.

 

Z osobního zážitku jsem pochopil, že část oddělení je obsažena v úmrtí našich rodičů. Osud ke mně byl milostiv a byl jsem osobně přítomen při smrti svého otce. Byli jsme shodou okolností přítomni jeho smrti celá rodina – manželka, synové a navíc moje žena. Po celou dobu umírání jsme drželi tátu za ruku a já jej často podpíral, aby se mu lépe dýchalo. Zemřel mi v podstatě v náručí. V okamžiku smrti jsem pocítil, jak se přes dotyk a osobní fyzickou blízkost přeneslo něco z táty do mne, do mého těla. Bylo to jakési převzetí „štafety“.

 

Smrt našich rodičů je definitivní přestřižení pupeční šňůry. Při osobní přítomnosti při smrti dojde k naplnění, při nepřítomnosti dojde ke „ztrátě a vzniku díry“.

 

Část přijetí podle mne souvisí s narozením vnoučat a tím s přijetím zodpovědnosti za život budoucích generací.

 

Takto iniciovaní „stařešinové“ vědí, že náš život je konečný v individualitě a potencionálně nekonečný v budoucích generacích. Je důležité žít tak, aby náš přítomný život byl zodpovědný k nám ale i k našim dětem a dětem našich dětí.

 

Společně s Janem Bílým si myslím, že v čele společnosti by měli stát iniciovaní moudří stařešinové, kteří si prošli všemi iniciačními přechodovými rituály, přijali zodpovědnost za život svůj i za životy budoucí.

 

 

Smrt

Smrt je posledním přechodovým rituálem života člověka. Umírající se odděluje od života v těle na této zemi a přijímá život nový. Jaký je život po smrti je tajemství, které nám přibližují různé víry a vyznání, ale ve skutečnosti budeme vědět pravdu, až tímto rituálem projdeme.

 

Myslím, že stejně jako předchozí rituály smrt potřebuje dobrou přípravu a doprovázení blízkých a moudrých stařešinů.
 

 

 

 
TOPlist