Tanec je klíčem ke svobodě (Katarína Levhart)

17.07.2015 11:46

 

 

 

Rozhovor  s Evou Karlasovou

 

Během taneční ceremonie „Cesta za Světlem“ máte zavázané oči. Ocitnete se tak v samotě tmy a dovolíte vnitřnímu světlu, aby vás vedlo tam, kde zrovna potřebujete být. „Každá cesta je individuální a žádná trasa se neubírá špatným směrem. Tanec vás očistí, ať už v životě řešíte cokoliv,“ říká Katarína Levhart Miesler, která propojením pohybu a hudby oslavuje člověka i jeho pobyt na Zemi.

 

V půlce prázdnin představíte v Praze taneční ceremonii „Cesta za Světlem“. Na co se mohou účastníci těšit?

Prostřednictvím spontánního tance, nepřerušovaného proudu hudby, dechu a tmy se vydáte na individuální cestu. Tím, že budete mít zavázané oči, snáze vstoupíte do svého nitra a začne k vám přicházet to, co zrovna potřebujete řešit. Hudba je v tomhle smyslu skvělý pomocník, protože se snadno dostane i do pečlivě zamčených komnat, zážitky tak často bývají hodně transformační. I pokud k vám během ceremonie „nepřišlo“ nic zásadního, minimálně si skvěle odpočinete a dostanete se z hlavy do těla, což je v dnešní době opravdu důležité.

 

Prozradíte, co vás k tanci a práci s lidmi přivedlo?

Vyrůstala jsem v křesťanské rodině, víra v Boha pro mě byla v dětství vším. Jakmile jsem přišla do puberty, nastalo takové zvláštní prozření. Dalo by se říct, že někdy ve čtrnácti letech jsem se propadla do absolutní prázdnoty. Všechny moje představy o životě i Bohu se rozpadly, přestala jsem věřit v cokoliv, trpěla jsem hlubokými depresemi a obtížně zvladatelnými psychickými stavy. Bylo to hodně temné období, které se táhlo až do mých třiceti let. Vždycky mě na chvíli něco nadchlo, probudilo to ve mně víru a vytáhlo mě to z té depresivní komůrky na čerstvý vzduch, ale pak obvykle přišla deziluze a pád zpět. Tahle etapa mého „hledání se“ byla extrémně náročná, zkoušela jsem všechno možné a vyloženě jsem si prokousávala cestičku za světlem kousek po kousku. Tanec byl jedním z mála prostředků, které mi tehdy pomáhaly. Jeho prostřednictvím jsem se čistila od všeho negativního. Tak nějak jsem podvědomě věděla, že právě v něm je ukrytý klíč, ale samozřejmě chvíli trvalo, než jsem se trefila do těch správných dveří (směje se).

 

Kdy nastal definitivní obrat k lepšímu?

O konečném vítězství asi nejde mluvit, ale situace se hodně zlepšila ve chvíli, kdy jsem se tomu, co se mi děje, přestala zuby nehty bránit. Vždycky jsem se se vyhýbala antidepresivům a myslela jsem, že to nějak zvládnu sama, že to půjde silou vůle ovládnout. Pak ale nastal moment, kdy už jsem opravdu nevěděla, co dál, a musela jsem s pokorou přiznat, že potřebuji pomoc. Ve třiceti letech jsem si tak konečně dovolila jít na psychiatrii a začít brát prášky, což byl přelomový bod. Pak jsem si někde přečetla, že skutečná duchovní cesta začíná ve chvíli, kdy zaklepete na dveře psychiatrie (Katarína se směje). Pro mě to byl v každém případě moment pokory, kdy jsem konečně uznala, že už to dál nezvládnu sama. Jakmile jsem tu silnou sebekontrolu pustila, všechno se začalo obracet k lepšímu.

 

Předpokládám, že dneska už antidepresiva neberete, nebo se pletu?

Léky mi pomáhaly přesně rok a půl. Díky nim jsem si užila takové příjemné emoční prázdniny, kdy jsem všechno vnímala jakoby z povzdálí – po těch psychických turbulencích to byla vážně úleva, před tím mě totiž rozhodilo i silnější zafoukání větru. V době, kdy jsem se rozhodla antidepresiva vysadit, jsem navíc odcestovala do Peru, což mi hodně pomohlo, protože mě obklopovaly úplně jiné životní kulisy, úplně jiná kultura a energie. Díky nim jsem se k „čisté hlavě“ zvládla propracovat mnohem snáze. Tím samozřejmě nechci říct, že by se mi deprese už nikdy nevrátily, ale přestala jsem se jim bránit a naučila jsem se s nimi pracovat. Žít v radosti a pokoji mi pomáhá především znovu nabytá víra v existenci Boha a vědomí toho, že už znám své životní poslání. Sílu čerpám také z každodenní meditace – zpívám mantry, tancuji nebo si jen tak sednu, pozoruji, co se ve mně zrovna děje, a v tichosti odevzdám sebe i svůj život do Božích rukou.Depresivní stavy pro mne byly vlastně darem, který mě motivoval k tomu, abych hledala, pátrala, nezůstávala na povrchu a nesmířila se s málem. Díky nim jsem toho hodně objevila, takže je třeba jim za to vzdát dík.

 

 

------------------------------

Katarína Levhart Miesler (37)

 
 
----------
Akce s Katarínou v ČR:
 
 
 
 

 
 
 
 
TOPlist