Vše co existuje, je jen život sám (Naho Owada)

01.07.2015 11:21

 

Rozhovor  s Evou Karlasovou

 

Stejně jako mnoho lidí pátrala i Naho Owada po příčinách svých negativních pocitů. Hledala dlouho, „řešení“ se však objevilo ve chvíli, kdy ho nejméně čekala. V ten moment Naho pochopila, že jediné, co máme, je život sám, plynoucí a neolivnitelný naším chtěním, a tak se s důvěrou ponořila do jeho proudu. O tom, jaký je to pocit plynout v Jednotě, vyprávěla během své první návštěvy v Praze.

 

Naho, k „učení“ o tzv. nedvojnosti, jehož ústřední myšlenkou je, že vše, co zažíváme, je částí jediného, tě údajně dovedly pocity nespokojenosti a strachu. Provázely tě odjakživa?

Podle maminky jsem už od malička vypadala vyděšeně, jako bych se pořád něčeho bála. Vzpomínám si, že jsem jí ve třech letech řekla, že z lidí nemám ani trochu dobrý pocit. V té době jsem sice ještě neznala slovo utrpení, ale všichni mi připadali tak zvláštně izolovaní a opuštění. Všechno to lidské snažení se a hledání se mi zdálo strašně těžké. Vzpomínám si, že jsem se maminky neustále ptala: „Proč jsme tady? Proč musíme žít?“ V té době jsem toužila nebýt. Chtěla jsem to vzdát, chtěla jsem umřít, tak velkou hrůzu mi tenkrát život naháněl.

 

Podle všeho jsi musela hodně trpět. Byly to spíše pocity, které vyvěraly zevnitř z tebe, nebo k nim vedly nějaké vnější okolnosti?

Neměla jsem moc objektivních důvodů k nespokojenosti. I když jsem cítila, že vztah mých rodičů není ideální, vždycky tu byli pro mě, chránili mě a milovali. Nebyla jsem rozhodně nějaký otloukánek nebo dítě, na které by okolí kladlo příliš velké nároky. I tak mi ale bylo hrozně, pořád jsem se všeho bála a strašně jsem se styděla. Byla jsem taková ta hodná holčička, která nikdy nezlobí. Kam mě posadili, tam jsem seděla. Moc dobře jsem vycítila, co ode mě dospělí očekávají, a podle toho jsem se chovala. Vždycky jsem všechno vnímala hodně intenzivně, což ve mně vyvolávalo obrovský strach z toho, co si kdo pomyslí a co se mnou bude.

 

Jak jsi s takovou povahou přežila školní docházku?

Překvapivě dobře, jakmile jsem začala chodit do školy, objevil se zajímavý paradox. V jeden moment jako bych už nebyla schopná unést tu svou přecitlivělost a přišel bod zlomu. Něco ve mně umřelo a zrodila se nová Naho, která už nebyla zdaleka tak uzavřená a stydlivá jako ta stará. Zjistila jsem, že jsem vlastně společenská, měla jsem hodně kamarádů, ráda jsem sportovala. Pro vnějšího pozorovatele se ze mě stala taková normální holka z Tokia. Bavilo mě nakupování, chodila jsem hodně ven, nepodnikala jsem nic oduševnělého, prostě jsem si užívala. To, že dneska létám po světě a přednáším o nedvojnosti, se mým kamarádům zdá pořád ještě nepochopitelné.

 

Dalo by se nějak vysledovat, kdy asi přišel ten kýžený zlom a „normální holka“ Naho, kterou však dál sžíral pocit vnitřní nespokojenosti, se začala proměňovat?

Myslím si, že vše začalo mým odjezdem na makrobiotickou konferenci do Bostonu. Tehdy jsem chtěla vyřešit nějaký zdravotní problém, ale hned první den jsem tam potkala muže, který právě zakusil Jednotu. Nějakou shodou okolností o tom začal mluvit zrovna se mnou a nebyl vůbec k zastavení. V té době mě spiritualita nezajímala, z vnějšího pohledu jsem prostě žila normální život. Vyprávění tohoto muže se však nějak úzce dotklo tématu mého vnitřního utrpení. Nakonec jsem se na makrobiotickou konferenci úplně vykašlala a jen jsem s ním vysedávala v zahradě a poslouchala, co povídá. Pak jsme se ještě mnohokrát sešli na Skypu. Vysvětloval mi různé věci, které mu došly. Tvrdil například, že lidé neexistují, není žádné já, neexistuje žádná oddělená individualita, která má moc řídit „svůj“ život. To, co říkal, mě fascinovalo. Začala jsem číst knihy Eckharta Tolleho a pak i díla Tonyho Parsonse. Jejich obsah mě šokoval natolik, že jsem se rozhodla vydat se za Tonym do Londýna. Psal se rok 2006 a tehdy začalo mé spirituální hledání nonduality. V té době jsem ještě vůbec nechápala, o čem Tony vlastně mluví, i přes to mě to téma neskutečně přitahovalo. Následovaly fáze hledání. Chvílemi jsem měla pocit, že už vím, o čem je řeč, ale pak jsem se v tom všem znovu ztratila. Byly to takové nepříjemné cykly, které mě znovu vracely na startovní čáru.

 

Kdy nastalo definitivní prozření?

Asi před dvěma lety. Paradoxní je, že v té době jsem už aktivně nehledala, protože mi došlo, že tohle všechno nemá s racionálním pochopením nic společného a čím více se budu snažit to racionálně uchopit, tím vzdálenější té pravdě budu. Tehdy jsem zkrátka vypnula „přijímač“ a vůbec nic jsem neřešila, prostě jsem se jen tak procházela v okolí svého domu a najednou to přišlo. Nedá se to moc převést do slov, bylo podobné vnitřní explozi, ale zároveň se nic konkrétního nestalo. Najednou mi došlo, že Naho nikdy neexistovala, že vlastně nikdo z nás nikdy neexistoval. Všechno, co tady vždy bylo, byl jen život sám.

 

Během tvého satsangu jsem si všimla, že někteří lidé nesou toto tvrzení poměrně nelibě, prostě ho nedokážou uchopit rozumem, musím přiznat, že mě nevyjímaje...

V hodně lidech vyvolá myšlenka nedvojnosti vyloženě schizofrenní pocity. Nezřídka se objeví odpor, beznaděj i vnitřní boj... Souvisí to především s tím, že naše ego je velice silné, stejně jako představa toho, že jsme individuality vědomě rozhodující o vlastním osudu. Žili jsme podle tohoto konceptu příliš dlouho na to, aby nezapustil silné kořeny. Proces uvědomování si, že není žádné já ani žádná individuální duše, která tady má nějakou konkrétní misi, může bolet.

 

Takže teď, když spolu mluvíme, vlastně nejsme? Náš rozhovor se nám jen „zdá“? Rozumím tvému přesvědčení správně?

Nedá se mluvit o přesvědčení, tohle není nějaká víra, nemá to nic společného s vědomostmi, s myšlením. Lidské já má tendenci myslet si, že existuje, věří tomu a věří, že to, co se kolem něho odehrává, jsou konkrétní příběhy, které mají s jeho já něco společného – nějak odpovídají tomu, co vykonal dobře, či špatně. Ale není žádné dobré, nebo špatné, není žádná pravda, nebo lež, to jsou všechno pojmy, které se vztahují k lidské „realitě“, k lidskému snění – k tomu, jak se lidé naučili vnímat svět. Ve skutečnosti je jen to, co je. Jsou tu těla, která mluví, slova plynou, zvuk se nese, emoce přicházejí a zase odcházejí. To vše je jen součást jedné energie, která se zjevuje v různých podobách, někdy jako zvuk, jindy jako pocit nebo tvar. Věci se dějí a zároveň nedějí.

 

Když říkáš, že věci se dějí a zároveň nedějí, tak ti nerozumím a mám pocit, že si protiřečíš.

To je proto, že se vše snažíš pochopit rozumem, tohle nejde pojmout racionálně, je to velké mystérium. Život je záhada. Věci se prostě dějí a zároveň nedějí, žádné individuální já neexistuje, vše je jedno. Vše, co vždycky bylo, je jen život sám.

 

Dobře, Naho, prosím neuraž se, ale musím se zeptat, nenapadlo tě někdy, že jsi se místo osvícení zbláznila? Že jsi prostě vyrazila na procházku a místo pochopení všeho se ti třeba něco pokazilo v mozku?

(Naho se směje). Když se dostavilo prozření, napadlo mě, že se mi něco pokazilo hlavě (Naho doslova říká: „my brain got fucked“ a směje se, pozn. autorky). Chápu, že to, co říkám, může znít bláznivě. Lidé na to obvykle reagují dvěma způsoby: odmítnutím, nebo strachem. Vzpomínám si, že jsem o svém zážitku chtěla vyprávět kamarádům, ale všechny to tehdy strašně rozčílilo. Není to nic, co by se příjemně poslouchalo. Takže jsem se naučila o tom nemluvit, pokud nejsem vyloženě vyzvána. S rodiči tohle téma sice neprobíráme, ale mamku hodně překvapilo, jak moc jsem se změnila. Jak už jsem říkala, bývala jsem strašně neurotická, pořád jsem se něčeho bála a bez přestání jsem přemýšlela. Tohle všechno úplně zmizelo. Už nemám potřebu vědět, co se stane v budoucnu. Vím, že na to nemám žádný vliv.

 

Hodně lidí možná napadne, co tady vlastně děláme, pokud je to opravdu nastavené tak, jak říkáš, a je tu jen život sám neovlivnitelný naší vůlí a snahou o zlepšení se...

Není třeba nic zlepšovat – vše, co tady je, je již kompletní, úplné a dokonalé, nepotřebuje to žádné zásahy. To ale nemá vést k tomu, že přestanete cokoliv dělat, prostě buďte v proudu, žijte. Věci přicházejí a odcházejí, život běží, nic se neděje pro nikoho, nikdo nic nevlastní, vše je otevřené. Energie plyne, slova proudí... Jak už jsem řekla, nejde to vysvětlit, není to založeno na pochopení. Pokud sama sebe stále vnímáš jako individualitu oddělenou od celku, je jasné, že ti to stejně jako mnoha lidem připadá absurdní.

 

Na základě tvých videí na YouTube tě začali zvát na přednášky do rodného Tokia. Jak na to, co říkáš, reaguje japonské publikum?

Je to pro ně novinka, někteří zuří, jiní jsou fascinovaní. Občas se vynoří opravdu nenávistné komentáře, jindy jsou reakce milé. Ale tohle není žádné učení, které má přilákat následovníky, tohle se prostě děje tady a teď. Lidé by se k tomu neměli upínat jako ke spáse, která vyřeší jejich utrpení, tak to nefunguje. Já nenesu žádný klíč, žádné zázračné řešení. Já prostě jen sdílím to, co je. Protože jakmile hledáte úlevu, jste stále jen v procesu hledání a hledání nikdy nekončí. Celá západní civilizace pořád hledá a hledá, ale je to jen pokračování v iluzi, kterou si lidé vytvořili.

 

I když tvrdíš, že nejsi, máš tělo a tělo potřebuje jíst. Jak se ti daří přežívat ve hmotě?

Mnoho let jsem učila jógu a samozřejmě jsem vydělávala mnohem více peněz než teď, jenže pak jsem o cvičení ztratila zájem a vyhodili mě. Když jsem začala přednášet o nedvojnosti, dělala jsem vše zadarmo, pak ale začaly peníze přicházet samy stejně jako nabídky na hostování v různých částech světa. Takže ve hmotě přežívám, aniž bych se musela jakoliv snažit nebo něco plánovat.

 

A co „normální“ život? Jak ho vnímáš, těší tě?

Jasně! Radost přichází a odchází, stejně jako další pocity. Třeba vášeň nebo touha, všechno tohle se děje, ale není v tom nic osobního, cokoliv může vyvstat a zase zmizet. Nedávno například zemřela moje kamarádka a objevil se pocit hlubokého smutku. Zajímavé je, že všechny tyto pocity jsou mnohem intenzivnější než dříve. Život se ukazuje v mnoha podobách, různými způsoby – často ve formách, které nás bolí nebo děsí, ale není v tom nic osobního, neděje se to podle žádného zákona příčiny a následku. Zkrátka se to odehrává pro všechny a pro nikoho zároveň.

 

Dokážeš říct, proč se to děje? Jaký to má smysl?

Není žádné proč, není žádný smysl, prostě a jednoduše se to děje. Není žádný čas, je jen věčnost.

 

Kdo tu věčnost stvořil?

Nikdo.

 

 

 

----------------------------------

Naho Owada (40)

  • Narodila se v Tokiu.

  • Mnoho let pendlovala mezi Japonskem a Austrálií a živila se jako koordinátorka studentských pobytů.

  • Žije již šestým rokem v Paříži, kde působila jako cvičitelka jógy.

  • V současné době cestuje po světě a přednáší o nedvojnosti.

 
 

----------------------------------------

Naho si můžete poslechnout například na:

https://www.youtube.com/watch?v=swxfLg0GK8A

 

Oficiální youtube kanál:

https://www.youtube.com/channel/UC0_A1h3C5AfjAzN5b_Wbz6w/videos

 

Další videa  Naho (s českými titulky):

https://www.youtube.com/user/petabartal/videos

 

Jeden z mnoha rozhovorů s Tony Parsonsem je k přečtení zde:

http://www.theopensecret.com/interview.html

 

 

----------------------

Chcete-li se dozvědět o další návštěvě Naho v ČR jako první. Vložte svůj email do formuláře níže.

 

 

 
 

Novinky

Přihlaste se k odběru novinek:

Fotogalerie

TOPlist