Neléčím, jen zrcadlím pravdu, která je v srdci (Kosi)

13.11.2014 15:30

 

Rozhovor z 10.11.2014 s Janou Šulistovou

 

Spirituální učitelka Kosi přijíždí do Prahy již potřetí. Cílem jejích satsangů není léčení, ale šíření zprávy o tom, že klid a štěstí v sobě může najít i ten nejzoufalejší člověk. Potřebuje jen ochotu zastavit se, upřímnost v pohledu na svůj život a odvahu sestoupit až na dno svého srdce pod všechno utrpení.

 

Můžete nám prosím přiblížit, jaký je rozdíl mezi myslí osvíceného spirituálního učitele a obyčejného člověka?

Mysl vědomého člověka je tišší, ale stále existuje. Spousta lidí věří mýtu, že u duchovních učitelů mysl zmizí. Pořád je tam, jen prohoří ohněm poznání do srdce. Osvícení totiž spočívá v rozpoznání pravdy, nikoli v zániku mysli. Dokud je člověk ve fyzickém těle, mysl a ego potřebuje k tomu, aby přežil. Každý z nás je vybaven genetickou myslí, která je ztotožněná s tělem, a ta je kořenem ega, které o sobě tvrdí „Já jsem já“. Zatímco osvícená mysl říká pouze „Já jsem“, ve smyslu existuji – tady a teď. Lidské tělo obsahuje genetický impulz k přežití, takže i spirituální učitelé mají běžné sebezáchovné reakce, jen jejich pocity a akce jsou čistší. Ale kdyby padal dům, budu samozřejmě rychle utíkat (směje se).

 

Líbí se mi váš smysl pro humor i to, jak často se smějete, od duchovní učitelky bych čekala posvátnou vážnost.

Smích. Kdo se nesměje, není probuzený. Například Buddha byl svým smíchem pověstný. Pokud se učitelé berou příliš vážně, zpravidla je to zpráva o tom, že jejich ego nad nimi má stále vládu.

 

Oslovil mne mimo jiné váš slogan „Tady končí utrpení“. Když nabízíte konec bolestí, musíte jistě znát i jejich původ...

Život je samozřejmě bolestivý a přináší hodně hodně událostí, které nás zraňují. Ale co je to utrpení? To je příběh, který vykládáme sami sobě, a tím bolesti umožňujeme, aby trvala. Utrpení je vlastně náš vnitřní rozhovor o traumatizujících událostech a také mylná představa, že konverzace, kterou vede naše mysl, je pravdivá. Většina lidí vůbec netuší, že tomu, co si v duchu o své bolesti vykládá, nemusí věřit. Představte si ztrátu blízké osoby. Samozřejmě vás zaplaví bolest, protože člověk, který zemřel nebo vás opustil, byl provázán s vaším srdcem. To je nyní zlomené a z toho pramení bolest. Pokud ke mně přijde člověk, který takovou ztrátu prožil, vedu ho k tomu, co je tady a teď. Aby se zastavil a prozkoumal, co všechno se v jeho bolesti skrývá. Není to jednoduché, bolí to a chce to odvahu. Možná pak pod bolestí najde pocit zavržení, možná vztek, hluboký pocit zoufalství, ale můžeme se spolu dostat až do prostoru prázdnoty, z něhož přichází obrovská úleva.

 

Počkejte, prázdnota má v přece v západní civilizaci zcela negativní náboj, jak z ní můžeme čerpat úlevu? Ničeho se lidé tolik nebojí, než toho, že by žili prázdný život!

Ano, to je však jen mentální představa o prázdnotě. To, o čem mluvíme nyní, je přímý prožitek prázdnoty. Pokud se člověk na satsangu nechá vést, vstupuje do jiného pocitu prázdnoty, který je sám ve své podstatě mírem a štěstím. K tomu je zapotřebí odvaha a upřímnost. To, co dělám, není terapie vedená myslí, ale

srdcem, poukazuji na něco, co nepotřebuje změnit či vyléčit. Člověk otevírá svou mysl, aby uviděl hlouběji skrz identifikaci s vlastní bolestí a myšlenkami. Je to jako bychom pronikli mlhu našich představ o minulosti (to jsou naše vzpomínky) a budoucnosti, která je projekcí mysli a jsou v ní obsaženy nejrůznější strachy, do chvíle tady a teď. V přítomném okamžiku oproštěném od zátěže vzpomínek a představ o budoucnosti je vždy přítomná svoboda a žádné utrpení.

 

Takže je možné, že na satsangu na chvíli zažijeme přítomný okamžik s oním pocitem úlevy a za chvíli nás zase zaplaví staré obsahy mysli a jejich strachy?

Ano, probuzení je otázkou okamžiku. Genetická mysl je ovšem velmi silná, může se brzy vrátit a i po hluboké zkušenosti štěstí ze zážitku přítomného okamžiku se opět můžeme octnout pod její vládou. Je velmi výjimečné, že se člověk poznání otevře a zůstane již otevřený. Na duchovní cestě jsou tři základní stádia: probuzení, osvobození a plná seberealizace. Probuzení je otázkou zlomku vteřiny, mistrovství mysli je dlouhý a náročný proces. Není to vždy zábava, často to hodně bolí, ale svatí důvěřovali svému srdci i za cenu života. Věděli totiž o věčnosti bytí a byli si hluboce vědomi toho, že nic není důležitější.

 

Jak mám rozumět vašemu vyjádření z jednoho satsangu, že se člověk jako cukrová panenka rozpustí v oceánu blaha?

Toto připodobnění znázorňuje proces, kdy se člověk odevzdává přítomnosti, která žije v srdci, nikoli v mysli, a uvědomí si, že on je oním oceánem. Je to moment, kdy se jeho identita zcela rozpustí. Můžeme to také připodobnit ke kbelíku a studni. Kbelík je naše mysl a voda ve studni, kterou do sebe nabírá, je pravda, jenže je tu stále. Provaz je naše ztotožnění, ego, které kbelík ze studně neustále vytahuje. Když kbelík poprvé spočine v pravdě, provaz je stále dost silný na to, aby ho vytáhl zpět. Pokud začneme praktikovat sebedotazování a upřímně hledáme odpověď na otázku „Kdo opravdu jsem?“, je to jako velký oheň, který časem lano spálí. Kbelík tak zůstane ponořen v pravdě.

 

Znamená to tedy, že když se chci zbavit utrpení, musím se duchovní prací zbavit ega?

Směje se. Ne, pokud byste neměla ego, jste mrtvá. Člověk vnímající jen pomocí pravé hemisféry vyjde z domu a přejede ho auto. K životu ve společnosti potřebujeme hemisféry obě. Důležité je však pracovat na tom, aby nad námi ego nemělo vládu. Ramana (Šrí Ramana Mahariši, pozn. red., více na www.kosi.co/cs/zivotopis/ramana), indický světec, měl pořád ego a mysl, ale skrze jedenáct let v tichu a proces sebedotazování se stal jejím mistrem, ovládl ji.

 

Není to ale pro lidi žijící v moderní společnosti nebezpečné, obrátit se zcela dovnitř? Spousta lidí, kteří se věnují duchovním naukám, zcela ignoruje dění kolem sebe, tvrdí, že zprávy ze světa znečišťují jejich energii, nechodí k volbám, stahují se z veřejného života...

Myslím, že člověk by neměl nic zametat pod koberec, sama vnímám, že energie planety je poslední dobou velmi divoká. Jednou z vlastností mysli je však také neustálé posuzování a není nám dáno soudit, zda člověk, který se odvrátí od světa, dělá dobře, či špatně.

 Podívejte se na Ramanu, jehož poselství je dodnes velmi živé. Z pohledu společnosti ženoucí se za penězi to byl ten nejlínější chlapík na světě, ale jeho touha napít se pravdy byla tak silná, že se po letech duchovní praxe stal mírem a proměnil díky tomu životy milionů lidí na celém světě. Zavolala ho posvátná hora Arunáčala, on volání poslechl, i když se čtenáři jeho životopisu často diví, že budoucí světec na uskutečnění svých snů ukradl peníze určené na studium jeho bratra. Takových lidí je ovšem málo, on byl předurčen k tomu stát se svatým. Jednou k němu přišel žák a ptal se ho, zda by se měl stát asketou. Ramana mu odpověděl: „Pokud jím máš být, nebudeš se mne na to ani potřebovat ptát, ale asketou budeš.“

 

Jenže jak ve změti pokynů mysli poznáme správné volání svého srdce?

Zase jsme u zastavení, ztišení a naslouchání. To pravé volání srdce je to, k němuž má mysl často nejvíc připomínek: stane se z tebe bezdomovec, co bude s rodinou, nezvládneš to, skončí to špatně, zahyneš. Opravdové volání srdce však spálí všechny připomínky mysli. Měla jsem to také tak, cítila jsem velmi silné volání, že mám začít učit, a prostě jsem šla.

 

A co na to vaše okolí?

Opakovalo přesně totéž. Kromě několika mých nejbližších přítel se všichni báli, promítali do mého rozhodnutí své úzkosti a zrazovali mne. Ale je to veliké štěstí. Odevzdala jsem život volání svého srdce, jsem přirozeně spokojená, nejsem připoutaná k tomu, abych vypadala dobře, aby mě lidé vnímali jako guru, jsem tu, abych pomohla ukončit utrpení.

 

Lze tedy volání srdce vnímat jako nějakou silnou energii?

Ano, je to téměř jako když nemáte jinou možnost. Je těžké to převést do slov. Mám k tomu ještě jeden příběh. Byla jsem před lety na semináři transformačního dýchání a měla jsem při něm vizi, v níž se mi zjevil indián a prosil mne, abych dopravila jeden oltář do Wounded Knee, k místu, kde proběhl známý masakr. Bylo to uprostřed zimy, předpověď hlásila sněhovou bouři, přátelé mysleli, že jsem se zblázila, ale nakonec jsme jeli, i když se přátelé celou cestu v tom strašném počasí chtěli vrátit. Dorazili jsme večer na výročí smrti náčelníka Sedícího Býka (Sitting Bull) a na místě byl právě pravnuk náčelníka Červeného Mraka (Red Cloud). Dovolili mi přinést oltář dovnitř místnosti. Byla to buvolí lebka, velmi posvátná záležitost. Náčelníkův pravnuk se mi podíval zpříma do očí a řekl, že sedm dní přímo na místě pohřebiště ve Wounded Knee drželi půst, modlili se a prosili za znamení. Do toho jsem přijela já s oltářem. Všechno je energie a srdce ji vnímá. Je dobré ho následovat.

 

A to se můžeme naučit na satsangu?

Právě na satsangu se učíme důvěřovat svému srdci. Člověk se musí zastavit a potkat se se svou bolestí a svým strachem. Od dětství jsme totiž rozvíjeli řadu strategií, jak přežít, a životy většiny lidí jsou poháněny strachem, vyhýbáním se a pochybami. Satsang není terapie, nemá za úkol léčit a spravovat. Já v něm jen odrážím pravdu. Satsang je silné světlo, silná energie, před níž nelze nic zametat pod koberec. Cítím při tom sílu a podporu své učitelky Ammy (Šrí Amma Karunamayi, pozn. red, více na www.kosi.co/cs/zivotopis/karunamayi/karunamayi-2). Pouze poukazuji na živoucí pravdu, která nepotřebuje být napravena, změněna či vyléčena. Ale ten, kdo je upřímný, ji může objevit, a tím se uzdravit. Spousta lidí samozřejmě už nikdy nepřijde, ale transformace některých je ohromující. Neměním je já, ale jejich vlastní srdce, a mnozí se změní i fyzicky, jsou jiní, září... Satsang je posvátný prostor, kde lze sdílet a propustit cokoli, co člověka strašilo. Lidé potřebují být opravdu viděni a slyšeni. I to je něco, čeho se jim na satsangu dostává.

 

 

 

--------

Kosi byla v ČR v listopadu 2014. Akce s dalšími skvělými

lektory najdeš v sekci: aktuální akce

 

Fotogalerie

TOPlist
468x60-products-1416408011.gif